Texty - Milena Slavická

Kain a Ábel

Proč tu budeme,
Až nebude nás víc.
Vladimír Holan

Bratři, černobílý půlakt. Náušnice, vyholené hlavy, holé hrudi, lehce heroinový výraz v očích, témeř úplná shoda podob, jen úsměv Kaina jakoby byl jiný. Bratři přiléhají k sobě tváří i ramenem, ale nedotýkají se. Hledí na diváka. Tak lze stručně popsat fotografii Ábel a Kain Ivana Pinkavy.

Pinkavu není třeba představovat, jedná se o umělce, který si získal své jméno v uměleckém světě. V roce 1993 mu vyšla v nakladatelství ERM monografie Dynastie. Zastavíme se nejprve u této knihy, protože prezentuje jeho tvorbu ve větší šíři. V záhlaví má zde uvedený citát Vladimíra Holana. Přesnost formy, vyváženost kompozice, uvážený výběr atributů, bezchybné umístění modelu v prostoru, obdivuhodná práce se světlem, krása. To je asi to první, co nás napadá, když listujeme touto knihou „portrétů“. Co nás napadne až po chvíli, je, že se vůbec o portréty nejedná. Tedy alespoň v tom smyslu, co fotografický portrét obvykle představuje: vystižení charakteru, emocí a podoby určitého člověka v určitou chvíli. Pinkavovy „portréty“ nesou sice jména konkrétních lidí, ale jde spíše o zformování, o vytvoření určité postavy, podobně jako je tomu v divadelním dramatu. Na otázku, o jaký druh portrétu se tedy jedná, nebude snadné odpovědět. Evropská portrétní tradice totiž v zásadě nezná jinou nežli fyzickou a tzv. psychickou – vystihující povahové rysy, emocionální ladění, citový stav – a možná ještě sociální podobu – příslušnost k určité sociální skupině, národu, době atd. Také moderní psychologie zná jen tyto podoby člověka. Ne tak jiné tradice. Hinduismus přiznává nejméně 8 podob člověka, či chcete-li rovin lidské psychiky, ostatně i pravoslavná tradice rozeznává: ličinu, což je v dnešní terminologii cosi jako vnější image, lico – fyzickou a psychickou podobu a lik – svatou podobu člověka, kterou zobrazuje právě ikona. Řada kultur rozeznává také démonické podoby člověka atd.

Fotografie Ivana Pinkavy se snaží předvést tu podobu, kterou obvykle vůbec nevnímáme a kterou by snad bylo možné nazvat karmickou, osudovou, či jakýsi „genetický program“ člověka. Právě proto Pinkavu například zajímají shodné rysy a vztahy lidí příbuzensky spřízněných. Je to jakási „předpodoba“, která však zakládá individuální fyzickou a psychickou podobu jedince. V této rovině jsou si Kain a Ábel strašně podobní, ale osudový a odlišný rys Kaina, jeho úsměv, výraz, je zde již přítomný. Přesněji právě zde je viditelný. Tato podoba, o níž hovořím, je tou rovinou lidské osobnosti, v níž probíhá, v níž se děje jakási základní mentální diskriminace. Je to jakési podloží lidské osobnosti. O této podobě vyprávějí řecké mýty, o této podobě jsou klasické divadelní hry. Možná je to blízké termínu archetypální. Pinkavovi tedy nejde o časovou, pomíjivou, momentální podobu, ale o typ. Zároveň se snaží tento „lidský typ“ vystihnout v jeho nejhlubší bázi. Je vůbec možné něco takového vyfotografovat? Zdá se, že ano!

Vraťme se k výstavě. Ne všechny Pinkavovy fotografie jsou stejné a lze o nich takto hovořit. Ale takový je například Malý i Velký Cháron, takový je Benjamin, miláček rodu…, s lebkou berana přitisknutou ke své tváři, či fotografie Bratr a sestra. Poněkud jiná a z interpretačního hlediska zajímavá je fotografie Ecco, La Lucce! V póze Jana Křtitele z Leonardova obrazu zde stojí žena s vyholenou hlavou, vztyčenou rukou ukazuje k nebi, bez jakékoli drapérie, kříže, atributu. Holost, jakési samobytí, zvláštní krása. Zde se jedná o vytvoření nejen nové ikonografie, ale i sémantiky klasického tématu, stejně jako v případě Ecce homo. Torzo těla poseté ranami, a opět ona zvláštní, nečekaná krása, jakoby se krvácející rány skládaly do nádherné kaligrafie. Holé torzo, bez možnosti jakékoli identifikace, vyjadřuje nové významové roviny klasického křesťanského námětu Ecce homo. Bylo by nesmírně lákavé právě o těchto nových významech přemýšlet.

Pinkava precizně zachází se svými modely, vybírá takové fyziognomie tváří a těl, které přesně potřebuje pro vytvoření své obrazové představy. Důležité jsou určité estetické parametry – bez chlupů, bez vlasů, tvar rukou, hlavy, víček, posazení očí. Jiným vážným momentem je určitá ireálnost existence postav, kterou především tvoří světlem. Dalším prvkem Pinkavovy obrazové ikonografie jsou výrazy obličeje. Přestože všechny postavy hledí na diváka, jejich výraz je nezúčastněný, komunikace, která vzniká, není v žádném případě osobní, či dokonce intimní, jak tomu někdy právě u fotografie bývá. Je, myslím, nejblíže komunikaci s renesančním obrazem. Pinkavovy fotografie také skutečně obrazy jsou. Zdá se, že tyto fotografické obrazy dokáží překlenout naši kulturní odervanost od „starého“ umění. Ostatně jakoby pro Pinkavu k něčemu takovému nikdy nedošlo, ve své práci pokračuje zcela organicky v tradici evropského obrazu, aniž by bylo cítit, že je to nějaké programové gesto. Pinkava ovšem používá fotografickou techniku, a právě ta má na svědomí zmíněnou roztržku. Fotografická tvorba Ivana Pinkavy však představuje cosi, co lze možná nazvat smířením.

Milena Slavická, 1998