Texty - Josef Moucha
Pražský umělec Ivan Pinkava se prosadil během minulých patnácti let, kdy hojně vystavoval. Když mu bylo třiatřicet, vydal první monografii. Již tehdy platilo, ze modely většinou autorovi dopomáhaly k volné kreaci. Nejdůležitější posun oproti minulým údobím lze spatřovat v dalším potlačení spjatosti výsledné fotografie s předpoklady portrétního žánru, kde je významově určujícím posláním víceméně popisná reprezentace konkrétní bytosti. Zároveň Pinkavův vývoj provází radikální pokračující zjednodušování rekvizitáře. A odnímání věcných atributů figurám jakoby vedlo k potřebě rozšířit tvorbu o dříve se nevyskytující zátisí.
Ivan Pinkava neexperimentuje, jeho vyznáním není pokusnictví, nýbrž spiritualita. Zvláštní zalíbení našel v estetice manýrismu a baroka. Stejně samozřejmě, jak niterně souzní s křesťanskou inspirací, odkazuje fotograf pojetím a pojmenováním některých prací jestě dál proti času. Fotografie nejsou literárně šifrovány, tituly ovšem podporují ozvuk obrazů v našem podvědomí. V diváckém ohledu představují přílezitost k reflektování sváru skrytých tíhnutí individuální rozličnosti a všem společné vzájemnosti humánního zakotvení. Asociace míří ke starověku, ke klasicitě. Odvěkost archetypů zpřítomňuje provedení obrazů, nevzdávající se ani evokace primitivismu. Ivan Pinkava patří mezi umělce šťastného typu. Produkuje rovnou klasická díla. Není třeba čekat, až zestárnou a odstup jim propůjčíí antikvární auru. Punc nadčasovosti tu vtiskuje hned tvůrce. Zároveň ovšem rozeznáváme projev nepřehlédnutelně současného autorství. Znázornění archetypů, uložených v základech civilizačního povědomí, se totiž opírá o technologii fotografie. Při tom se umělec nedovolává nijakého staromilství, nýbrž pracuje v duchu soudobého standardu. Tak je obraz spjat s naléhavostí dneška, což odpovídá i tomu, jak citelně živoucí zůstává podoba jeho námětu: negativ vzezření modelu doslova nasává...
Víceznačná nálada záběrů je podpořena osvětlením a perfekcionismem převedení všech dosažených valérů do pozitivů poměrně velkých formátů. I touto esteticky rafinovanou cestou jsme naváděni k spoluúčasti při hlubinném pátrání po existenciálním významu Pinkavových obrazů a podněcováni k vlastní introspekci: vážnost vypracování fotografií vytrhne vnímání z roviny běžného pohledu a přiměje nás k pozastavení. Autor exponuje základní, nevykořenitelné rysy původu lidství; netoliko zevní, nýbrž především vnitřní. Jedná se mu o jakousi tajuplnou prapodstatu - tedy nejen o východiska spirituální, nýbrž také o temné inklinace. Je zřejmé, ze umělec musí být při daném způsobu práce nadán talentem téměř okultního média. Jinak by nedosáhl ani uvolnění tělesnosti fotografovaných bytostí, natož vyobrazení onoho nepochybně přítomného, byť nehmatného fluida jejich vědomé, naději pozitivního vyznění přinášející účasti. To, jak dokáže Ivan Pinkava u svých modelů přivést duševní rozpoložení k souhře s vlastními představami, nazvěme mistrovstvím.
Josef Moucha, Praha 2001