Texty - Věra Jirousová - recenze
Výstava Heroes v pražské Galerii Rudolfinum představuje velký soubor více než sto třiceti fotografií, které vytvořil Ivan Pinkava od osmdesátých let do současnosti. Na černobílých fotografických portrétech se z šera sálů vynořují bizarní postavy jeho generačních druhů a přátel, které spojuje silný expresívní a existenciálně založený výraz vnitřního neklidu, bolesti a nenaplněné touhy, jenž je od romantismu trvalou složkou středoevropského umění. Fascinovaní návštěvníci galerie sice poznávají, že jde o dílo výrazného tvůrce české fotografické scény, přesto nelze popřít, že je tito podivní, reflektorem nasvícení hrdinové vyvádějí z míry a znepokojují. Na počátku výstavy pohlédnou do charismatického obličeje režiséra Petra Lébla, jenž snad právě zavřel oči, aby nespatřil svůj osud, avšak tuší, že na konci představení přenese touha jeho zevnitř ozářenou tvář jako rozsvícenou lampu do říše stínů.
Postavy na raných snímcích Ivana Pinkavy na sebe berou často literární nebo mýtické podobenství, uložené v kulturní paměti. Důvěřivě a se slepou odvahou nesou svá osudová břemena, zdá se, že pod jejich tíhou se odvracejí od viditelné skutečnosti a sní se zavřenýma očima. Jako by oproti archaickému zlatému věku v dnešním světě naopak platilo, že bdící jsou odsouzeni žít sami ve svých oddělených a neslučitelných zlomcích světa, zatím co snící vstupují do společného světa, kde mrtví, živí i nenarození mají společné příběhy. Možná se stávají z postav na portrétech hrdinové, protože půjčují svá těla mýtickým nebo biblickým postavám, aby mohly do dnešního světa znovu vstoupit příběhy, které se dějí jen prostřednictvím živých lidí. Za imaginárními fotografiemi biblického Adama a Evy, defilují na stěnách galerie rozervanci a noví „mučedníci lásky“ jako zástup Kainova rodu. Trýznitelé, jejich oběti a sebemučedníci zde v extázi ukazují své rány. Jsou však zaujatí jen sami sebou a svou trýzní, že k nim nedolehne soucit lidí. Jejich nepřítomný pohled je upřený dovnitř, kam diváci nedohlédnou, přesto cítí, že se pod zavřenými víčky dívají na jinak nepřístupnou, odvrácenou stranu našich životů a vynášejí z ní společností cenzurované city jako „zakázané ovoce“.
Nahá nebo zčásti odhalená těla na portrétech vyzařují nebezpečný soulad krásy a násilí, lásky a smrti. Vystavují snad na odiv svou mladou kůži, aby její potřísnění či porušení způsobené vyrytými otisky intimní zkušenosti vyneslo z temnot na světlo prvotní vinu, anebo se zrovna přiznávají k hříchu? Těm, kdo se ptají, proč je máme považovat za hrdiny, nelze říct nic víc, než zkuste „číst“ jejich náhle osvětlené příběhy, které připomínají legendy nešťastníků, s nimiž se Dante setkal v očistci. Čtěte je teď a tady, abyste spolu s nimi prošli obrazem jako bránou iniciace a touto cestou dospěli k místu obratu. Dostanete darem sílu žit v souladu se svými emocemi, poznáte však i cenu, kterou se za to platí.
Na fotografických obrazech Ivana Pinkavy k tomuto místu vedou stopy poodhalené prostřednictvím zvláštních předmětných atributů nebo povědomých gest, které mají v řeči těla ustálené významy archetypů, uložené v kulturní paměti. Tyto předměty dotvářejí živé modely a činí z nich jednotlivé osoby, někdy se stávají součástí jejich ikony: dnešní Salome identifikujeme na snímku podle lebky – ostatku uťaté hlavy Jana Křtitele, kdysi obdařené bujnou kšticí pastýře. Do spirály zkroucený roh berana zdvíhá z hloubi věků na obzor dnešních dnů Beránka, jenž snímá hříchy světa, jako znamení apokalypsy. Vejce, mušle, květ magnolie, plody ovoce a bájný roh jednorožce znamenají na snímcích stopy mýtického přirozeného světa, v němž má osobní zkušenost cenu zlata. Novější snímky Ivan Pinkava inscenuje mnohem volněji, ohniskem fotografie se stává vlastní výraz portrétové osoby, od něhož se odvíjí jakoby odezíraná legenda na obraze. Napětí a vratká rovnováha mezi člověkem a jeho ikonou na obraze provázejí umělcův návrat k hlubší kulturní identitě a kontinuitě zdejšího místa na křižovatce odlišných kultur. Jeho fotografie obnovují ponorný proud vizuální řeči, vyjadřující nevyčerpatelnou mnohost lidských příběhů. Ty v dnešní globální společnosti posilují individualitu každého člověka a znovu prokazují, že se společný svět může obnovit prostřednictvím historické a kulturní paměti, pokud se o nich dokážeme domluvit. Vizuální podoby takových příběhů se dnes a denně otevírají životní zkušenosti, protože jsou zakořeněny v tajemství každého jednotlivého lidského srdce.
Věra Jirousová, Praha 2004