Texty - David Chandler
Český fotograf Ivan Pinkava od roku 1985 vytváří portréty, jejichž strohá elegance má silné paralely s díly určitých portrétistů 19. století, jmenovitě pařížského fotografa Nadara. Stejně jako u Nadara, i Pinkavův zájem se soustřeďuje výhradně na samotnou postavu. Jeho obrazy jsou zrudukované, s vyloučením všech vnějších detailů, aby předaly co nejintenzivnější pocit sjednocení mentálního a fyzického stavu. Jelikož se tento pocit v Pinkavově díle neustále zhmotňuje v jakémsi nezemském místě - podle všeho v ateliéru s oprýskanými zdmi, kdesi v zastrčeném, zatuchlém suterénu - stává se naším nejdůležitějším vodítkem ke vztahu fotografovaného modelu vůči světu a k širším záměrům autora.
Pinkavovy objekty nepřetržitě frustrují naši snahu je nějak zařadit - kulturně, historicky či jinak. Odhalují stopy nadčasového konfliktu, jsou zjizvené, s těžkými víčky, citově vypjaté. Jsou zatvrzelé, ale také zranitelné a křehké. Působí na nás jako běženci, kteří našli dočasné útočiště v Pinkavově představitosti, zanedbané oběti nebo vyvrhelové, zničení vlastní výstředností.
Jedním z Pinkavových prvních portrétních cyklů byly fotografie věnované různým osobnostem evropského modernismu - např. Artaudovi, Majakovskému, Nietzschemu či Dostojevskému - svým způsobem veškeré jeho další dílo činí odkazy k mohutnému modernistickému dědictví odcizenosti výrazu. Ale Pinkava své portréty záměrně staví tak, aby balancovaly na okraji přepjatosti. Své postavy charakterizuje jako „svaté“ i „pošetilé“ zároveň, a člověka to svádí, aby je dešifroval jako „oběti“ nějaké ideologie či ztroskotalého názorového systému. Pinkava je v tomto smyslu chápe jako jedince vydané napospas osudu. „Jsou to bytosti z konce století....vesmírné bytosti: bezpohlavní, odmítané a mocně expresivní.“
David Chandler, Londýn 1993